Rozhovor s tanečníkem a akrobatem Jiřím Bělkou

Podle svých slov byl jako dítě „hrozně šílenej, hyperaktivní a nezastavitelnej“, takže ho rodiče ve třech letech přihlásili na gymnastiku. Od té doby ho pohyb naprosto pohltil a nyní je členem úspěšného uskupení s názvem Losers Cirque Company. Jiří Bělka je zároveň studentem anglického pomaturitka v jazykové škole Spěváček. Povídali jsme si o tom, co je to nový cirkus, čemu dalšímu se kromě akrobacie a tance ještě věnuje, nebo jak zvládá skloubit veškeré svoje aktivity a studium.

Jirko, kdo jsou Losers Cirque Company a jak jsi se k nim dostal?

Losers Cirque Company je produkčním projektem společnosti United Arts Petra Horníčka a Zdeňka Moravce. Je to takové gymnasticko-tanečně-herecké uskupení lidí. Před třemi lety jsem šel na konkurz jejich nového projektu Kolaps a kluci si mě spolu s dalšími čtyřmi akrobaty a tanečníky vybrali. Před premiérou Kolapsu jsme spolu rok trénovali. A na letošním ročníku festivalu Letní Letná bude premiéra dalšího projektu s názvem Vzduchem.

Je tohle tvoje hlavní náplň nebo se věnuješ ještě něčemu dalšímu?

Dělám taky kaskadéra a různé další sporty. Jsem hodně všestranný – dělal jsem třeba horolezectví, wu-šu nebo skoky do vody. Zajímá mě strašně moc věcí.

Věnuju se ještě divadlu a muzikálům, kde mám taky nějakou akrobacii, ale mám i menší herecké scény.

Pro svojí práci tím pádem asi potřebuješ mít i nějakou hereckou průpravu…

Je to tak, bez toho to nejde. Když objíždíme festivaly, kde se sejdou umělci z celého světa, často tam vidíme tak úžasné výkony – nejen akrobatické a taneční, ale právě taky herecké. To mě utvrzuje v tom, že člověk nesmí ustrnout na jednom místě, ale musí se pořád vyvíjet a pracovat na sobě.

Losers Cirque Company jsou součástí nového cirkusu. Jak bys nový cirkus definoval?

Nový cirkus neklade důraz na žádné limity, člověk si v podstatě může dělat co chce. Shromažďují se kolem toho umělci z různých oborů – ať už tanečníci hip hopu nebo baletu, akrobati, gymnasti, žongléři, lidé kolem bojových umění… každý se tam může najít.

„Člověk nesmí ustrnout na jednom místě, ale musí se pořád vyvíjet a pracovat na sobě.“

Jak často trénuješ?

Trénujeme pětkrát až šestkrát týdně, k tomu často zkoušíme na vystoupení, takže vlastně trénujeme pořád (smích). Tréninky jsou dvě až tři hodiny. Zkoušky na vystoupení můžou trvat dvě, ale taky pět hodin, podle toho, jak nám to jde.

Jsem hrozně rád za zkušenosti z tréninků, protože jsem se díky nim naučil, že když se mi něco nepodaří, tak to nesmím vzdát, ale pokračovat. Musím to zkoušet znova a znova a ono to jednou vyjde.

Ještě mi řekni, jaký je ale rozdíl mezi tréninkem a zkouškou na vystoupení?

Na tréninku si zkoušíme nové věci a zlepšujeme to, co už umíme a snažíme se zdolávat svoje hranice. Zkoušení jsou vlastně tréninky navíc, kdy se soustředíme na určité prvky, které jsou následně použity na vystoupení, aby show byla pěkně a kvalitně provedená.

Ono se to zdá jako zápřah, ale tělo je na to zvyklé a já bych se asi unudil, kdybych netrénoval. Já třeba přijedu z tréninku a stejně se doma ještě musím protáhnout nebo si jdu zaběhat. Protože to je vlastně můj smysl života – posouvání vlastních hranic. Já bych vlastně strašně rád ty svoje hranice našel (smích).

 

Máš ve svém volnu čas na nějaké jiné aktivity kromě akrobacie?

Ani moc ne, všechny moje aktivity jsou o pohybu. Když mám čas, tak si většinou jdu třeba zaplavat, zaběhat nebo na masáže. Samozřejmě svoje volno věnuju hodně rodině, přítelkyni a kamarádům nebo nějaké brigádě, protože umělecký život v tomhle směru opravdu není zázračný. Musím mít ještě nějaký příjem navíc, protože vystupujeme v divadlech a na různých firemních večírcích a naše příjmy záleží vždycky na tom, jestli máme dost vystoupení a pro koho jsou.

Věnuješ se opravdu hodně věcem a aktivitám. Proč jsi se k tomu rozhodl jít na pomaturitní studium?

Po střední jsem jednoduše nechtěl jít ještě pracovat, protože díky všem těm mým aktivitám jsem se hledal a potřeboval jsem čas. Z toho důvodu jsem se přihlásil na pomaturitko Spěváčka. Dalo mi to další rok, a navíc mě angličtina moc baví a vím, že jí budu potřebovat, tak jsem jí chtěl za každou cenu zlepšit. Anglicky se dorozumím, ale vím, že to může být lepší.

Musím ale říct, že od prvního dne, co jsem byl na pomaturitku jsem byl fakt spokojený. Dostali jsme super lektory, nejblíže mi je Neil ze Skotska, protože fakt ví, jak naučit, a navíc se studenty mluví jako se sobě rovnými, hodně kamarádsky.

Jak zvládáš skloubit svoje aktivity náročné na čas a pomaturitní studium?

No, právě, že moc nezvládám (smích). Dá se to skloubit těžce, protože plány se mění. To by řekla asi většina umělců.

Ve škole jsem nechtěl chybět, abych se v angličtině zlepšil, ale na druhou stranu jsem ani nemohl moc chybět na trénincích. Posledních pár měsíců na školu kvůli tréninkům a zkouškám tak bohužel nebyl moc čas. Nemám ale status studenta, takže ztrátu statusu kvůli docházce nemusím řešit.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho s přáteli!